close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomoz mi prosím VIII.-Děkuji

11. ledna 2011 v 16:11 | «Loenelie Abarai» |  >Naruto FF<
Konichiwa! Tak jsem se dokopala napsat další díl ;) vím že to není žádná sláva,ale číst se to dá ^^


Od Sakuřiny návštěvy uplynulo už několik hodin,když se Itachi s poděšeným výkřikem svalil z postele. Celou noc ho pronásledovaly zlé noční můry,ale on jim celkem vzato bravurně vzdoroval,až do té poslední.
S velkou námahou se zvedl ze studené podlahy a posadil se na rozrochněnou přikrývku. Ačkoli příbytek byl pěkně vyhřátý Itachiho ramena se otřásala,nebylo to způsobené zimou,ale hlubokým rozrušením,které v něm jeho sny zanechaly. Pronásledovaly ho kruté představy smrti nejen vlastní,ale také Narutovi,což bylo pro bývalého člena Akatsuki mnohem bolestnější. A tak bezmocně objal svá kolena a tiše se rozplakal.

Pláč! Pro pána Boha už zase.
Itachi měl dojem,že od té doby co ho Uzumaki zachránila a on se bezpečně zotavoval v této lesní skrýši,brečel až příliš často. Do té chvíle se mu tento projev emocí příčil,ba ho považoval za slabošský a sobě nevlastní,ale teď? Natahuje tu moldánky jako malé děcko. Všechno tohle chování mělo příchuť absurdity,aneb nikdy by nepovažoval za možné aby se člověk mohl za tak krátkou dobu změnit,nebo lépe řečeno vrátit se k něčemu co už si myslel,že zapomněl. Projevovat emoce,jako každý normální člověk!
Avšak i přes tento bezpochyby pozitivní jev měl na sebe Itachi vztek,tedy spíše se zlobil na blonďatý úkaz,který mu bez pozvání vtrhl do života a který taky mohl za jeho náhlou charakterovou změnu. A co bylo důležitější,tenhle úkaz se stal jeho drogou,která teď bohužel nebyla nikde k sehnání.
Ach! Jak to bylo celé k smíchu,celá tahle prapodivná situace. A on teď nemohl dělat nic jiného než sedět a čekat až se objeví jeho dealer,růžovovlasé děvče,které mu včera naslibovalo novou dávku. Bylo skoro poetické o tom takhle přemýšlet,leč to byla vlastně pravda. Sakura mu slíbila svou pomoc,dala mu naději na šťastný konec téhle šarády,ačkoli on už v žádný takový konec nedoufal. Myslel pouze na to,že takové jako je sám čeká jen jednosměrná jízdenka do pekla,jak by někoho takového mohla potkat láska,nebo třeba jen obyčejná lidská vlídnost a porozumění?
Zabil své rodiče. Svůj klan!
Udělal to přece pro vesnici.
K smíchu! Takhle se omlouvá vražda svých blízkých?
Já musel....
Musel....
To proto ho Naruto opustil? Pochopil že jsem zrůda?
Ne,měl jiný důvod,ale jaký sakra?
Itachi zabořil hlavu do polštáře,skrčil se a přitáhl kolena k sobě. Teď se pokusí na nic nemyslet,je načase vyčkávat svou spasitelku,dívku,která se v jeho absurdních představách proměnila v hrdinku,dívku,která měla ve svých rukách jeho osud.
Nakonec nemusel čekat dlouho. Sakura dodržela své slovo a objevila se ve stejný čas,jako minule. Zdála se být nervózní,ale velice se snažila své rozpoložení skrýt. Itachimu to přišlo skoro zábavné,pakliže se vezme v potaz,že člověk kterému tu jde o všechno je on,ale nechal to běžet a radši vyčkával.


Sakura byla nervózní jako ještě nikdy. Dokonce ani při zkouškách na akademii se jí kolena netřásla,tak jako dnes. Samozřejmě velmi dobře věděla,že spíš než situací,ve které se nachází je to způsobeno osobou se kterou se v ní nachází.
K čertu se všemi Uchihy světa! Tímto trochu ulevila nervům a ulehčeně se pousmála. O poznání klidněji Itachiho pozdravila a přesunula se za ním k posteli,kde se nejprve postarala o zranění,která už naléhavě potřebovala nový převaz. Když zkompletovala svou práci,vytáhla z batohu nějaké jídlo a pití,které se dočkalo velmi nadšených ovací,a když už starší Uchiha vesele pomlaskával,začala mu Sakura po částech vysvětloval její plán.

Nebylo nejmenších pochyb že ho vymýšlela sama,jelikož přesně odpovídal ženské povaze všechno komplikovat a romantizovat. Avšak Itachi neměl vůbec sílu ani chuť jí něco vytýkat. Byl rád,že alespoň někdo mu chce pomoci znovu získat člověka po jehož boku chce trávit zbytek života. A tak,když dívka skončila přednes jejího plánu vzal do dlaně Sakuřinu ruku poděkoval a s nevelkým nadšením ji políbil.
 

Pomoz mi prosím VII- Pomoc???

30. srpna 2010 v 14:47 | «Loenelie Abarai» |  >Naruto FF<
Ohayooo jsem tu znova i s pokračováním svojí povídky Pomoz mi prosím,takže pokud se to někomu bude chtít číst,tak má možnost. Omlouvám se jestli tam budou nějaké chybky,ale jen jsem to po sobě v rychlosti přelétla,takže předem Gome


Od události mezi dvěma milenci v lesích neuběhla ani hodina,když ze stromu blízko Itachiho úkrytu seskočila dívčí postava. Ano,všechno viděla i slyšela. Byla svědkem celého tohoto prapodivného představení a ačkoli bylo vše nadmíru jasné,ona to pořád nechápala,nebo spíše nechtěla chápat.

Dnes měla vážně štěstí,Naruto nebyl tak obezřetný,jako jindy,dnes ne. Samozřejmě to,že se jí ho nakonec podařilo vystopovat přikládala především vlastnímu umu,než Narutově selhání a byla tedy se sebou velice spokojená. Ale když ji všechny indicie dovedly na toto místo začala být Sakura nesvá. Nakonec,proč by sem Naruto,ať už s jakýmkoli úmyslem někoho vodil? Všechno jí bylo jasné méně a méně,tedy alespoň do té doby než usmívající se Uzumaki pomalu vytlapkal z chatrče a schoval se na střeše. Protože jakmile se dveře otevřely znovu a Sakura spatřila postavu v nich stojící bylo jí vše jasné až přespříliš.
"Uchiha Itachi" Haruno se cítila,jako by jí někdo vrazil políček do tváře. Teď už bylo všechno jasné,tak dokonale jasné! Zapadalo to do sebe všechno,Narutovo mlčení,vytrácení se z vesnice,jeho až paranoidní obezřetnost,a ačkoli se to špatně přiznávalo,vysvětloval se tím i Uzumakiho zamilovaný pohled. V tomhle Sakura Narutovi velice dobře rozuměla,zamilovat se do Uchihy nebyl problém,a stačilo tak málo. Jediný pohled hlubokých,černých očí a člověk by skočil i z okna.
A tenhle Itachi...byl dokonce ještě krásnější než Sasuke.
Sakura si chvatně uvědomila,že se nepřišla rozplývat nad krásou Uchihů a znovu se pořádně zadívala na situaci,která se právě odehrávala mezi Itachim a Narutem.
Itachi stál ve dveřích a rozhlížel se po okolí,tvářil se naoko naštvaně,potom zakřičel dlouze Narutovo jméno. Uzumaki to už na střeše nevydržel a tak se zavěsil hlavou dolů a .....proboha!
"Políbili se,prokrista,oni se políbili!" Sakura to mimoděk řekla nahlas,ale nikdo ji naštěstí neslyšel.

Tohle se odehrálo před tím než viděla Naruta vyděšeně vyletět ze dveří. Nejdřív si myslela,že se mu třeba Uchiha pokusil ublížit,ale když viděla jak se za ním plahočí,jak na něj křičí,že ho miluje a jak následně padá na zem,došlo jí,že tím to nebylo.....
"Tak co se tam sakra stalo? Co se ti honí myslí Naruto?" Sakura promýšlela co má dělat,ale to bylo už prakticky zbytečné. Rozhodla se jakmile viděla Uzumakiho pláchnout z chatrče. Nenechá to jen tak,tohle vyřeší za každou cenu. Třeba jí bude to pako blonďaté za čas vděčné.
Usmála se a vydala se směrem ke dveřím.

Itachi stále ležel na posteli,oči dokořán,netečně zírajíc do stropu. Už neplakal,jeho slzy zaschly na tváři,nebo se tiše vpily do polštáře. Momentálně přemítal,přemítal o něm.....
"Pro krista,co jsem udělal špatně?" Itachi vyhrkl otázku a bezmocně rozhodil rukama,až mu bolestně škublo v rameni. Smutně se pousmál,když si vzpomněl,jak mu Naruto tuhle ránu ošetřoval.
Jak si musel roztrhat tričko,aby měl nějaký obvaz,jak ho chodil převazovat,jak se na něj díval,jak se usmíval,ano...ten úsměv dováděl Itachiho k šílenství. A teď? Co bude? Co když už se nevrátí? Co bude proboha?
Nevěděl...nevěděl už vůbec nic,jeho myšlenky se upínaly pouze na tu děsivou realitu samoty.
To ho děsilo ze všeho nejvíc. Už nechtěl být sám,nechtěl být bez něj......
Tímhle vším si prošel a nestál o to,procházet si to znovu. Pravda je,že ještě před týdnem by mu to bylo jedno,bylo by mu fuk jestli bude do konce života sám,ale teď už to nedokáže.
Když Naruta sledoval,byl několikrát svědkem jak se po jeho plamenných projevech citů a přívalu ohraných,ale stále platných frází,lidé mění. Jistě...byl tím přímo pověstný,ale cožpak Itachiho,byť jen na okamžik napadlo,že by to Uzumaki dokázal i s ním?
Uchiha zavřel oči. Měl by toho nechat,dnes už bylo toho myšlení až až,ale i když si bude tohle říkat,nepomůže mu to. Jemu už nepomůže nic.
Itachi byl natolik zahloubán do sebe a svých problémů,že si ani nevšiml když se vchodové dveře s tichounkým vrznutím pootevřely.

Sakura se přiblížila ke dveřím a na okamžik zastavila. Promyslela to důkladně? Třeba se jí pokusí zabít,nebo třeba hůř,znásilnit.
Tuhle myšlenku však okamžitě,byť s lehce uraženě,zahnala. Po vášnivém polibku mezi Narutem a Sasukeho bratrem,bylo jisté že na ženy nejspíš nebude.
Ačkoli se přesvědčila že jí žádné zjevné nebezpečí nehrozí,stála přede dveřmi jako přimrazená.
Nakonec po krátkém vnitřním souboji vzala za kliku a jemně ji stáhla dolů. Dveře se začaly pomalu otevírat a na to jak byly staré,překvapivě skoro nevrzaly. Pořád ještě byla možnost se na to všechno vykašlat a utéct,ale Sakura necouvla. Energicky otevřela a vstoupila do místnosti.


Itachi v prvním okamžiku nezaregistroval že někdo vstupuje,ale když zaslechl kroky zostražitěl.
Posadil se na posteli a čekal,čekal že Naruto pochopil,naivně doufal v jeho návrat.
O to více překvapený byl,když se místo milované Uzumakiho tvářičky zjevila Sakura.
Znal ji,byla v týmu 7 společně s jeho bratříčkem a Narutem,ale co tu chce?
Spustil nohy z postele a zkusil se postavit,ale necítil se dobře,a tak se mu zamotala hlava. Se žuchnutím spadl zpět na postel. Prozatím nikdo nepromluvil.
Všiml si jak se na něj dívka dívá,všiml si jejího ustrašeného výrazu,když se pokusil vstát a všiml si jak rychle byl nahrazen soucitným,když se zhroutil do peřin. Pomyslel si,jak je to absurdní.
Znovu se vrátil pohledem k Sakuře. Byl čas položit jí klíčovou otázku,ale nakonec to nebylo nutné jelikož ho dívka předběhla.


"Ehmm..." Sakura se necítila příjemně. Jeho oči si ji velmi důkladně prohlížely,dalo se to přirovnat skoro k rentgenovému snímání. V nejmenším ji to nepřekvapovalo,přece jen to byl Uchiha,ale myslela si že po konfrontaci se Sasukem ji už žádný pohled uhrančivě černých kukadel nedojme.
To byl v případě Itachiho veliký omyl. Skenoval ji pohledem a předvídal každou další myšlenku,každičký sebemenší pohyb. Byl génius a ona to moc dobře věděla.
Udělala další krok směrem k posteli.
"Myslím,že se asi představovat nemusím,že?" snažila se o klidný tón a vcelku se to dařilo.

Itachi se zatvářil zaskočeně,jako by nečekal,že se Sakura pokusí promluvit. Pak nasadil obvyklou masku hráče pokeru.
"Ne,to jistě nemusíš,vím kdo jsi...spíš by mě ale zajímalo co tu chceš?" zintenzivnil svůj pohled a trpělivě čekal.
Sakura se ale tvářila celkem vyrovnaně což ho maličko zamrzelo. Bylo vidět,že přemýšlí nad formulací odpovědi.

"Vím všechno,všechno o tobě a Narutovi!" Sakura vyjekla bez sebemenšího varování,takže se Itachi vyděsil.
"Vím o vás všechno!" zopakovala dívka pro jistotu.
Itachi se užuž chystal něco namítnout,ale byl donucen mlčet.
"Vím všechno,a chci ti pomoct!" Sakura vyřkla svůj konečný verdikt. S načervenalými tvářemi se zadívala na Uchihu,čekala jak zareaguje na její návrh.

Itachi seděl na posteli a proti své vůli se také červenal,zíral do stropu a přemýšlel o tom co bylo vyřčeno. Potřeboval si to rozmyslet,potřeboval pochopit o co tu jde,potřeboval čas a dostal ho.
Sakura mu zdělila,že si to může rozmyslet do druhého dne a když Itachi sjel pohledem ze stropu na místo,kde stála dívka,nikdo tam nebyl. Znovu si pomyslel,jak bylo celé tohle setkání absurdní.
Teď měl úkol. Již v tuto chvíli si byl skoro na sto procent jistý,že si od Sakury pomoct nechá.
Chtěl Naruta za každou cenu zpět. Usmál se a znovu začal pozorovat strop chatrče.
Doufal,že se dívka zítra ukáže brzy a že jí bude moci zdělit svoje rozhodnutí. S touto ideou se začal propadat do neklidného,avšak tolik potřebného spánku.

Pomoz mi prosím VI- Miluju tě

6. srpna 2010 v 14:49 | «Loenelie Abarai» |  >Naruto FF<
Ohayo :) tak jsem po dlouhé době zase tu a na uvítanou jsem připravila šestý díl kapitolovky Pomoz mi prosím :o) tak jen doufám,že alespoň někomu to udělá radost.


Konoha byla zalitá září ze zapadajícího slunce. Ulicemi se vláčely stíny lidí,jenž se vraceli z práce,nebo do ní naopak právě šli. Mezi těmi stíny byla i Sakura Haruno. Proplétala se lidskými hordami s jediným cílem: najít svého přítele.
Poslední dobou se jí nějak nezdál. Navenek dělal,že je vše v pořádku,ale přece jen ho už nějakou dobu znala a tak jí bylo jasné,že v pořádku není ani za mák.
Sakura nikdy netrpěla paranoidními představami a dokázala si tak dát dvě a dvě dohromady. Naruto byl prostě a jednoduše zamilovaný,na tom by sice nebylo nic fascinujícího,ale ona musela vědět kdo je ta šťastná.
Celá léta usiloval pouze o ni,zval ji na rande a všemi těmi jeho nemožnými způsoby se ji snažil dobýt. Samozřejmě bezútěšně. Sakura byla nedobytná,jako titanový trezor,ale teď když už je očividné,že Naruto si našel na svoje pokusy o flirt někoho jiného,ji to zraňovalo.
A celkově se jí jeho poblouznění nějak nezdálo. Trvalo už týden. Ptala se ho,ryla do něj,dokonce se ho pokusila sledovat,ale Naruto si ji vždycky všiml a setřásl ji.
Začínala se v myšlenkách ubírat správným směrem a nakonec na to přišla,tedy alespoň částečně!
Jejím závěrem byl fakt,že chodí s někým,kdo není z vesnice,ano,to bude ONO! Byla tak zamyšlená,že dokonce ani nezaznamenala,naproti ní jdoucího Sasukeho. Z jejího hloubání ji probral až náraz do Uchihova těla a jeho následné kletí a sprška nadávek na její osobu. Jindy by jí to ublížilo,ale dnes se prostě jen stroze omluvila a rozeběhla se prohledat Narutova oblíbená místa mimo vesnici.
Sasuke sledoval její vzdalující se postavu nechápajícím pohledem.
"Co to s tou nánou dneska je?" chvíli ještě sledoval,zda se nevynoří někde za rohem,a když bylo jisté že se nevrátí,dal se pan Arogantní zase do cesty směrem domů.


Mezitím v chatrči uprostřed lesa

"Narutooooo,Narutooooooo,tak kde jsi ty jeden lišáku?" Itachi svraštil obočí a namáhavě se zvedl z postele. Bylo to už týden od doby co ho Naruto našel umírajícího v lese. Spousta ran už byla zhojená,ale ty vážnější Itachiho stále trápily.
Zato musel uznat,že vztah k "Lišáčkovi" mu značně pomáhal,když byl Naruto u něj,rány jako by se hojily světelnou rychlostí.
Teď se ten trouba,ale někde schovává a nechce vylézt. A to není fér protože Itachi dostal chuť ho slíbat po celém tom jeho úžasném těle.
Nazul si boty a důkladně prohledal chatrč,bohužel Naruto nebyl k nalezení a tak mu nezbylo nic jiného než s povzdechem vylézt ven a porozhlédnout se v okolí.
Itachi došel ke dveřím a rázně je otevřel,možná až moc rázně jelikož ho bolestivě píchlo v nezhojené ruce.
To ho naštvalo a tak zplna hrdla zařval na celý les: "NARUTOOO,KDE JSI SAK-" ani nedořekl.
Cosi blonďatého seskočilo ze střechy a momentálně to dravě sálo Itachiho rty.
Naruto se usmíval,ne ale normálně,zářily mu oči,ty jeho hluboké studánkově modré oči byly dnes jaksi ještě hlubší a zářily milionem hvězd. Bylo do očí bijící,že Uzumaki je šťastný,šťastný,jako ještě nikdy v životě.
Když už páru začal pomalu docházet kyslík a odtrhnutí bylo tedy nevyhnutelné,vzal Blonďáček svého milence do náruče a odnesl jej zpátky do postele,kde ho se vší něhou položil.
Itachi se znovu zakabonil.
"Děje se něco" Naruto se jeho výrazu polekal. "Udělal jsem snad něco špatně?"
Itachi prudce zavrtěl hlavou,až mu do obličeje spadalo pár pramenů uhlově černých vlasů.
"Ne,nic jsi neudělal špatně,jen víš...." Itachi hledal správná slova.
"Jen se ke mně chovej víc,jako k chlapovi,když jsi na mě pořád tak něžný,připadám si jako děcko" Itachi vrhl na Naruta dlouhý,významný pohled a čekal na reakci.
Na Uzumakiho tváři začal hrát rozverný úsměv.
"Ale zlato" řekl medovým hláskem,až Itachiho zamrazilo.
"Když ty jsi tak roztomilý! Já si prostě nemůžu pomoct" Uzumaki se zakousl do Uchihova ušního lalůčku a počal ho ožužlávat,což byla Itachiho slabina. Vydal ze sebe táhlý vzdech a svalil se na záda,aby měl Naruto přístup ke všem jeho citlivým místečkům. Toho bylo co nevidět patřičně využito.
Blonďáčkovi polibky sklouzly na krk,kde za použití jazyka, zvlhčovaly terén,dále ke klíční kosti,až ke hrudníku na kterém se v přítmí místnosti rýsovaly decentně vypracované svaly.
Tady se Naruto na okamžik zastavil,nikdy nedokázal pokračovat aniž by se alespoň na chvilku nekochal. Přejížděl pohledem každičký záhyb jeho kůže,každičkou jizvičku,nebo sebemenší nedokonalost ačkoli těch mnoho nebylo. Itachi byl nádherný do posledního detailu. Naruto se přestal zdržovat úvahami a dal se znovu do práce na hrudníku svého milence. Na řadu přišli bradavky,další místo kde byl Uchiha velmi citlivý. Uzumaki si gestem starého mazáka navlhčil prsty a začal jimi obkružovat levou bradavku,pro druhou si připravil mučení ve svých ústech,a tak se tedy sehnul a jemně ji vsál. Skoro automaticky byl odměněn salvou vzdechů,které ho ještě vyburcovaly ke většímu úsilí. Bohužel byl najednou nucen přestat,když se Itachi vzepřel na loktech. Věnoval Narutovi jeden ze svých pečlivě nacvičených pohledů,typ: "teď pěkně poslouchej co se ti tu chystám říct" a čekal než to Uzumakimu dojde,což oproti jeho očekávání netrvalo ani tak dlouho.
"Naruto,chtěl bych ti něco říct" nechal si minutku na dramatickou pauzu a pak pokračoval v dobře promyšleném tahu.
"Nevím sice jak budeš reagovat,jelikož..." přišla Itachim velmi přesně vypočítaná reakce.
"Buď tak hodný a vyklop to bez té omáčky ano? Takhle to vypadá,jako by jsi mě chtěl opustit" Naruto se zatvářil výhružně,snad proto,aby se o nic takového Uchiha ani nepokoušel.Tím na jeho tváři vykouzlil milý úsměv.
"Ne ne,to jsem říct nechtěl věř mi. Chtěl jsem ti říct...." další přesně vykalkulovaná pauza.
"Miluju tě Naruto" Itachi se celou dobu díval zpříma do Blonďáčkových očí a ve chvíli,kdy se vyjádřil ze svých citů v nich spatřil strach,což ho naprosto překvapilo a ohromilo.
"Není to z vděčnosti,na to ani nemysli!" snažil se zachránit celou situaci.
"Miluju tě prostě....." Ksakru-pomyslel si Itachi zoufale,na co je člověku být génius,když nedokáže vysvětlit proč miluje?
Naruto se začal rychle stahovat z Itachiho dosahu,sklouzl z postele a rozeběhl se ke dveřím. Byl vyděšený jako ještě nikdy! Klidně by si to teď rozdal s celými Akatsuki najednou,jen aby unikl nastalé situaci. Věděl,že to co bylo řečeno,myslel Itachi vážně,v tom problém nebyl. Momentálně byl největší problém v něm samém. Itachiho miloval,ale říci mu to? A co se stane až odejde? Co když ho zabijí? Co potom? Teprve teď na něj všechno dolehlo a on poprvé v celém svém životě porušil svoje nindo a utekl.
Itachi se vyškrábal na nohy a vylétl ze dveří,kde klopýtl a upadl na zem,viděl jako v mlze vzdalující se Narutovu postavu a z posledních sil zařval : "Miluju tě,vrať se zpátky a o všem si promluvíme. NARUTOOOOOO" pak se mu zlomil hlas a on pochopil,že se nevrátí,dnes určitě ne. Doufal že mu jen něco přelétlo přes nos a že se to zítra celé vysvětlí. Doplazil se tedy na postel,kde se schoulil do klubíčka a proti své vůli se rozplakal.
 


Gomene

10. května 2010 v 17:48 | «Loenelie Abarai» |  Ostatní :)
Sumimasei.
Vážně se omlouvám všem že jsem teď dlouho nic nepřidala :) snad se najde čas v tomhle týdnu,ten minulý byl totiž příliš hektický a o víkendu jsem zase neměla čas jelikož jsme s našima a bráchou jeli do Brna na Animefest  po dlouhé době zase nějaké zážitky  takže ještě jednou GOME !

...

Pomoz mi prosím V - Polibek

30. dubna 2010 v 22:00 | «Loenelie Abarai» |  >Naruto FF<
Je to tady další díl,mno xD co říct,měla jsem trochu té tvůrčí krize,takže se to promítlo,ale snad to je čitelné
love



Naruto se skoro dusil. Vlastně na tom nebylo ani nic tak vtipného,ale v danou chvíli se prostě neudržel. Smál se na celé kolo a poodhaloval nechápajícímu Uchihovi,svůj bělostný chrup. Temné oči si chechtajícího Blonďáčka pečlivě prohlížely a nevycházely z údivu. Když se smál byl ještě roztomilejší než,když mlčel. Pořád něžně svíral chlapcovo zápěstí. Itachi zápasil s podvědomím,které na něj teď řvalo a burcovalo jeho tělo k nějakému činu. Už si nebyl ničím tak jistý,jako dřív. S největším citem jakého byl schopen,trhl s Uzumakim směrem k sobě. Naruto už se nesmál. Nasadil výraz "znásilněné srnky" a kdyby byl Itachi byť jen o setinu citlivější,asi by se nad ním rozplakal.
"Co t-to děláš?" v těch modrých hlubinách se odrážela směsice strachu a vzrušení.
"Uvidíš"
Mladý Uchiha nachýlil svou hlavu o něco blíž k té Blonďáčkově a otřel se zlehka o jeho rozechvělé rty. Z náhlého pohybu ho rozbolely nezhojené rány,ale tu bolest potlačoval,měl na práci daleko důležitější věci než tohle.
Otíral se o ty hebké polštářky,tak plné a sladké. Už jen pouhé pomyšlení na polibek mu zastíralo mysl. A Naruto stále nejevil žádné známky odporu. Podíval se mu do očí,byly přivřené a chlapcovy tváře žhnuly rudě.
Itachiho napadlo,že se nejspíš ještě nikdy s nikým nelíbal a s mužem už tuplem ne. Trochu ho to pobavilo,vlastně i pro něj to byla premiéra. Zatím se nikdy necítil být přitahován stejným pohlavím,takže byl sám maličko nervózní,ale koneckonců byl to přece Uchiha,a tak na sobě nedal absolutně nic znát.
Zato Narutova mysl byla úplně převrácená a naprosto chaotická. Nevěděl co se to děje. Nechtělo se mu věřit vlastním očím ani smyslům. Itachi ho vážně líbá! Vždyť,vždyť přece......nechtělo se mu přemýšlet nad důsledky,alespoň teď ne. Chtěl využít tuhle nastalou situaci a tak se jeho prsty jemně zabořily do uhlově černých vlasů toho Uchihovského "výrostka".
Itachi se usmál. Už nebylo co řešit,měl krapet obavy z Narutovy reakce,ale teď již bylo jasné,že protestovat nebude.
Znovu se něžně opřel do jeho rtů,ale nyní zapojil veškeré obličejové svalstvo. Nejdřív zkoušel jen drobné motýlí polibky,které následně prohluboval,až se z nich staly dravé a vášnivé. Bylo až s podivem,jak rychle se Naruto dokázal přizpůsobit. Sám začínal přebírat iniciativní pozici a za chvilku už málem nedal Itachimu ani šanci se nadechnout. Povalil ho na postel,ale asi si jen matně uvědomoval stav těla pod sebou,jelikož na něj žuchnul dost nešetrně. Itachi se neubránil bolestnému syknutí. Nechtěl kazit tak krásný okamžik,ale tohle ho dost zabolelo.
Blonďáček se zapřel rukama o postel,aby na Uchihu působil co nejmenší zátěží,ani jemu se nechtělo kdovíjak přestávat v rozdělané práci. Napadlo ho,že by mu k životu stačilo líbat navždycky tyhle sladké rty.
Už notnou dobu nikdo z nich nepromluvil a místností se ozývaly jen občasné vzrušené vzdechy a hluboké nádechy obou chlapců. Byl čas pokročit dál a tohoto privilegia se,jako první ujal Itachi. Jeho chtivé ruce se obtočily kolem chlapcova pasu a jazykem polaskal opálenou pokožku na štíhlém krku. Naruto zasténal. Dlouhé bledé prsty se nenápadně vkradly pod oranžovou bundu a začaly rozjíždět svou vlastní show. Ale ani mladíček nezůstával pozadu. Bloudil rukama po nezraněných částech Uchihovy hrudi a snažil se vrýt si do paměti každičkou píď. Vážně byl nádherný,od hlavy až k patě a hlavně byl JEHO! Alespoň pro tuto chvíli. Užíval si laskání,jež mu Itachi dopřával,bylo jedno,že ho vlastně ani nezná,cítil se s ním dobře a v bezpečí a to stačilo.
Mezitím venku pomalu zapadalo slunce,ale obě osoby ve staré chatrči si toho ani nevšimly.


Pomoz mi prosím IV - Itachi?

19. dubna 2010 v 20:32 | «Loenelie Abarai» |  >Naruto FF<
Tak jo :D je tu další kousek :D a znovu bych chtěla pokračování věnovat Kha :) Za neoblomnou vůli při čtení xD Jen doufám,že se bude líbit ^^


Ty oči.....černé neproniknutelné,kdyby se do nich člověk díval dost dlouho určitě by se v nich ztratil,nebo by přinejmenším zešílel. Tím si byl Naruto naprosto jistý,když teď měl tu možnost to ověřit. Když ucítil na své ruce ten cizí chladivý dotek,prudce se otočil,i když předem věděl čí je ta dlaň,jenž se ho dotýká.
Prohlížel si ho. Itachi i se svýma temnýma očima. Naruto byl,jako z kamene,vůbec se nedokázal hnout,ani nic říct. Prostě tam jen tak stál a zíral do těch hlubokých očí. Jak snadné bylo se v nich ztratit....
Stál tam nehnutě dalších několik minut,nikdo z nich nepromluvil ani slovo. To ticho začínalo být trochu skličující a tak se ho Naruto rozhodl prolomit. Hledal vhodná slova,jež by věnoval osobě na posteli,ale nějak je nemohl najít,takže z něj nakonec vypadlo pouhé "A-ahoj"
Ano anooo,gratuluj si blbečku nic inteligentnějšího jsi ze sebe vysoukat nemohl že? Znělo to tak uboze,bože co si o mě pomyslí? Maximálně tak,že je v jedné místnosti se slabomyslným. Propánajána! Naruto si chystal zrovna jednu vlepit,když se místností rozlehl tichý,ale jasně zřetelný hlas.
"Naruto....jmenuješ se tak viď?" Naruto bezmyšlenkovitě přikývl. Itachi pokračoval "jen bych chtěl vědět jednu věc,proč jsi mi pomohl? Jdu po tobě,řekl bych,že jsem pro tebe hrozba,tak proč jsi mě nenechal tam v lese umřít?" Uchiha zaměřil svůj pátravý pohled na blonďaté individum,sedící vedle postele.
Uzumaki nevěděl co říct,tuhle otázku dřív,nebo později očekával,ale stejně ho překvapila a zastihla nepřipraveného. Civěl na Sasukeho bratra neschopen odpovědi. Pokrčil tedy neutrálně rameny a čekal,že to jako odpověď postačí. Hluboce se mýlil. Tohle Itachimu nestačilo ani za mák. Chtěl z Naruta vydoloval víc.
Když se tady dneska ráno probudil,problesklo mu hlavou,že musí být určitě mrtvý,ale když viděl kde se nachází tak mu došlo co se stalo. Někdo,no ano,někdo ho zachránil,i když absolutně netušil,kdo by mohl být natolik pošetilý,nebo šílený,aby se pokoušel zachraňovat zločince třídy S jakým je právě on. O to víc se na toho blázna těšil. A teď,když se tu zjevil právě tenhle kluk, Uzumaki Naruto,ten jehož měl v Akatsuki za úkol sledovat,a ten který by z něj měl mít tu největší hrůzu,byl zaskočený,mile zaskočený. Sledoval ho už nějakou tu dobu a co říct? Byl to hlupáček,ale svým způsobem naprosto sladký hlupáček. Za tu dobu znal Narutův charakter,byl bezprostřední a některé věci mu déle docházely,ale pro svoje přátele a pro svou milovanou vesnici by se byl rozkrájel. Jeho povaha se mu zamlouvala,až přespříliš. A celkově nejen povaha. Naruto byl vlastně vcelku úžasný. Poměrně vysoký,zlehka opálená kůže,nebesky modré oči,ve kterých se zračila radost ze života a v neposlední řadě nádherné zlatavé vlasy. Shrnutí? Itachimu se líbil.
Mezitím co Uchiha "meditoval" se Naruto rozhlížel,vyčkával. Vlastně ani nevěděl na co čeká,ale něco ho nutilo počkat si na výsledek.
A pak se výsledek dostavil.
Sevření kolem jeho zápěstí zesílilo,ale ne natolik,aby to bolelo a Uchihova ruka si ho přitáhla blíž k sobě. Naruto nasucho polknul,tahle přílišná blízkost ho dostávala do rozpaků a to bylo to poslední co chtěl,aby na něm Itachi viděl. Bohužel sametová dlaň mu nedávala na výběr. Byl tak blízko Uchihovi bledé tváře,že by mu mohl počítat pihy,tedy kdyby nějaké měl.
Blonďáček se neopovážil ani dýchat. Tak moc se mu líbilo setrvávat takhle blizoučko. Připadalo mu to moc příjemné,uklidňoval ho Itachiho dech,pravidelný srdeční tep a jeho náruč tak pěkně hřála. Najednou ho osvítil Aláh,či cosi podobného,jelikož ho nenapadla lepší idea než mladého Uchihu pohladit,nebo se alespoň dotknout jeho krásné tváře. Jeho ruka se pomalu,ale jistě přibližovala cíli,když se ozval Itachiho žaludek,na to se Naruto bláznivě rozchechtal.

Kam dál